1 Ptám se tedy: Zavrhl snad Bůh svůj národ? Rozhodně ne! Vždyť já jsem také židovské národnosti, potomek Abrahamův z větve Benjamínovy. 2 Bůh nezavrhl svůj lid, který si předtím vybral. V Bibli se dočteme, že už Elijáš si Bohu na svůj národ stěžoval: 3 „Pane, tvé proroky povraždili, tvé oltáře rozbořili. Už jen já jsem zůstal při tobě a také mně o život ukládají.“ 4 A co mu na to odpovídá Bůh? „Sedm tisíc věrných – kromě tebe – se bohům cizím ještě neklaní!“ 5 Stejně tak dnes je tu takový zbytek věrných. Bůh je ovšem nevyvolil pro jejich zásluhy, nýbrž ze své milosti. 6-7 Tak tedy: o co se tolik snažili Izraelci, toho – kromě těch vyvolených – nedosáhli.
8 Bůh je ranil slepotou,
takže mají oči –
a přesto nevidí,
mají uši –
a přesto neslyší,
slepí a hluší jsou až dodnes.
9 A David říká v jednom svém žalmu:
„Jejich blahobyt ať je jim osidlem a kamenem úrazu.
10 Zatmi jim zrak,
ať nevidí a pod břemenem stále se hrbí.“
11 Ptám se tedy: Je snad smyslem jejich klopýtnutí, aby padli nadobro? V žádném případě! 12 Jejich pád však umožnil záchranu pohanů, a to má probudit u židů zdravou žárlivost. Oč větším požehnáním pro svět bude návrat Izraele k Bohu, když jeho úpadek znamenal už takové dobrodiní!
Boží povolání není důvodem k domýšlivosti
13 Proto vám, bývalým pohanům, sloužím tak horlivě, 14 abych vyvolal žárlivost u svých soukmenovců a alespoň některé tak zachránil. 15 To, že se ocitli v nepřátelském táboře, přineslo světu smíření s Bohem. A což teprve, až je Bůh znovu přijme! To bude přímo vzkříšení z mrtvých! 16 Co vyrostlo ze svatých kořenů, je rovněž svaté. 17 Jestli byly některé větve ze svatého stromu ulomeny a vy, jako plané větve, naroubováni na jejich místo, 18 nevypínejte se nad větve původní. Nezapomeňte, že kořen nese vás a ne naopak! 19 Říkáš: „Byly přece ulámány, abych já mohl zaujmout jejich místo.“ 20 Máš pravdu, byly ulámány kvůli své nevěře a ty rosteš na jejich místě díky své víře. To však měj za důvod spíš k pokoře než k domýšlivosti. 21 Když Bůh neušetřil větve původní, tím spíš by neušetřil tebe. 22 Máš v tom vidět důkaz jeho přísnosti, ale zároveň i dobroty: přísnosti k odpadlým a dobroty k tobě – pokud ovšem zůstaneš věrný. Jinak odřízne i tebe. 23-24 A stejně i židé, vrátí-li se k Bohu, budou naroubováni zase zpět. Bude to tím snadnější, že Bůh je vlastně jen vrátí na jejich původní místo.
Nemělo by vám zůstat tajemstvím, bratři, jaké úmysly má Bůh s Izraelem, 25 a nechci vás ponechat jen vašim představám. Část židů zůstane od Boha odvrácena tak dlouho, dokud počet povolaných z ostatních národů nebude dovršen. Když se to stane, 26 otevře se cesta všemu Izraeli a nalezne spasení, jak píše Izajáš:
„Z Jeruzaléma přijde vysvoboditel
a všechnu bezbožnost z národa vymýtí.
27 Já, Bůh, s nimi učiním smlouvu,
že všechny jejich viny zahladím.“
28 Jak se tedy máte na židy dívat? Nepřijali Pána Ježíše Krista, a proto je můžete pokládat za Boží odpůrce; přitom však nezapomínejte, že vás jejich vzdor přivedl k Božímu milosrdenství. Bůh je však stále miluje, protože jsou dětmi svých předků, které on vyvolil. 29 Když Bůh něco daruje, nebere to zpět; když někoho povolá, sám to neruší. 30 Vy jste kdysi Boha odmítali, ale teď se vám dostalo Božího milosrdenství, když ho židé odmítli. 31 V podobné situaci jsou teď oni. Staví se odmítavě k milosti, která byla udělena vám právě proto, aby ji nakonec mohli dostat i oni. 32 Tak se všichni nerozdílně stali svou neposlušností stejně závislými na Boží milosti, jak Bůh chtěl.
33 Jak nesmírné je Boží bohatství,
jak hluboká jeho moudrost a poznání.
Jak nevyzpytatelná jeho rozhodnutí a nepředvídatelné jeho jednání!
